Ves Nezdice na Šumavě leží 5 km severně od Kašperských Hor a 9 km jihovýchodně od Sušice pod lesnatým vrcholem Žďánova na rozhraní Šumavy a Šumavského podhůří. Střed obce je v nadmořské výšce 638 m, sídlem protéká Nezdický potok. Ze strání kolem sídla se otvírají nádherné pohledy do krajiny šumavského podhůří. Z Nezdic jsou nyní spravovány sousední vesnice Ostružno a Pohorsko. Celkem zde žije kolem tří stovek obyvatel. Část obce leží v přírodním parku Kašperská vrchovina. Asi 700 metrů severně od středu obce se nachází opuštěný lom, ve kterém se těžil mramor. Poprvé se ves Nezdice připomíná v roce 1396, ale skutečná historie je zde nepochybně starší. Jméno Nezdice by podle Profousova místopisného slovníku mohlo znamenat „ves lidí Nezdových“, jinde se vysvětluje, že název obce vyplývá z toho, že původní chalupy zde byly dřevěné, nezděné. Téměř nepřetržitě ves patřila k okolním statkům. Během 16. a 17.století náležela její část k žihobeckému panství Kotzů z Dobrše, ovšem další menší díly drželi i jiní majitelé, třeba město Kašperské Hory, což trvalo až do 18.století. Po polovině 19.století žilo přímo ve Nezdicích v 62 staveních  přes tisíc lidí. Podobně jako lidé z okolních chudých podhorských osad tak i Nezdičtí se dříve často vypravovali za prací do ciziny, mnozí prosluli jako cirkusáci a znamenití muzikanti. Jak uvádí učitel Josef Mottl, v Nezdicích se dříve hodně vyprávělo o místním kapelníkovi Františku Kojzarovi, který se svými muzikanty jezdíval až do Ruska. Zde svým uměním pronikl k carskému dvoru, kde přijal místo hudebníka v carské dvorské hudbě a posléze se stal jejím kapelníkem. Když se po letech, někdy kolem roku 1900, vrátil do své domovské obce, přivezl si sebou řadu carských vyznamenání, zlatou taktovku a dokonce i perletí zdobenou šavli. Ještě ve stáří se v Nezdicích dlouhou dobu věnoval výuce hudby. Nezdic se rovněž dotýkají Klostermannovy prózy, zvláště Pošumavské rapsodie, z nich zejména povídka Čemu se lidé ve světě naučí. Mezi zajímavá místa vesnice patří i dvě studánky, jednu najdeme u obecního úřadu, druhá se nachází v části zvané Račana. Na návsi stojí kaplička z roku 1898, původně zasvěcená Panně Marii, později sv. Antonínu, se zvonem z 18.století. Centrální polohu v obci ve vidlici dvou komunikací na vyvýšeném místě zaujímá historicky významná usedlost č.p. 1 uváděná často jako rychta. Jedná se o obdélné obytné stavení, které má trojdílnou dispozici. V přízemí tvoří přední, nejrozsáhlejší díl domu, světnice. Střední část domu je síň s valenou klenbou. Menší část zabírá někdejší černá kuchyně, rovněž valeně zaklenutá. Zadní část má v přízemí komoru a v patře nad ní špýchar. Průčelí do ulice, orientované k východu, je dvoupodlažní. Střední a zadní část domu pokrývá sgrafitová výzdoba. Podle úsudku odborníků sklep, střední a zadní část domu je nepochybně středověkého původu. Usedlost mohla v minulosti sloužit jako rezidenční nebo panský dům, případně jako rychta. V opraveném a citlivě restaurovaném objektu dnes sídlí soukromé Muzeum řemeslné výroby a infocentrum. Tato historická expozice názorně dokládá, že Nezdice a okolí měly velkou tradici lidové podomácké výroby. Ve 20.století tu vznikaly oblíbené dřevěné hračky a upomínkové předměty. Dnes v Nezdicích má svou sklářskou dílnu a obchod paní Jana Wudy, která zde vytváří vinuté skleněné perly. Rozvíjí tak sklářskou výrobu, která na Šumavě měla staletou tradici. Nezdice jsou domovem také vynikajícího klavíristy a učitele hudby Jaroslava Prunera. Kulturní místopis také připomíná, že rodákem z Nezdic byl malíř Jan Pešťák (1910 – 2003). Žil a tvořil v Českých Budějovicích, ale do svého rodného kraje se často vracel. Věnoval se malbě a grafice, námětově zaměřené na jihočeskou krajinu a zvyky spojené se životem venkova. Z regionálního hlediska si zvlášť ceníme jeho ranějších prací inspirovaných rodným krajem, například figurálních kompozic ze života šumavské vesnice nebo motivů krajiny pod Žďánovem. Vzpomínkou na pošumavský domov jsou také obrazy zátiší, jejichž hlavní námět tvoří výhradně věci přírodní – květiny a ovoce.

- vh -