stras

„… Panenko Maria strašenská, co na Tvou pouť jsem se těšíval! 

Ani pomyslit nemohu, že vše to přešlo, přeletělo jako luzný sen, 

jako jitřní červánky. Tvůj kostelíček stojí na nízkém pahorku 

jako jindy stával – ale jiní jsou, kteří tam k němu putují: 

generace se vyměnily…“

Karel Klostermann, Šumavské Podlesí a typy z něho, 1890

  Přirozeným centrem kraje pod horou Žďánovem v Pošumaví je Strašín s poutním a zároveň farním kostelem Narození Panny Marie. Trojlodní kostel s červeně natřenou fasádou a třemi cibulovými báněmi je položen na návrší mimo ves a tak je vidět už zdaleka ze všech stran. Vznik původní kostelní stavby, ze které se dochovala pouze hranolová třípatrová románská věž v ose západního průčelí, je kladen do první poloviny 13.století. První písemnou zprávu o kostele i obci zaznamenává listina z 25.března 1254 o slibu Mikuláše, plebána ve Strašíně a bratra řádu johanitů, že neodcizí nic z majetku jemu svěřeného kostela. K založení kostela se váže lidová pověst, která vypravuje o zásahu samotné Panny Marie do výstavby svatyně. Když se strašeňští rozhodli vybudovat kostel, vybrali si k tomu místo na nedalekém vršku Vůsí (směrem k Rozsedlům). Co však postavili, bylo přemístěno na jiný vršek Hůrka. Podivná skutečnost se za několik dní vysvětlila. V údolí se rozprostřela mlha doprovázená silným větrem, po zahřmění lidé uviděli Matku Boží, jak sama stavební kvádry přenáší. I nezbývalo nic jiného, než stavět tam, kde si to Panna Maria přála. I další legenda o počátcích Strašína jako poutního místa vypráví o pokynu z nebes. Panna Maria se synáčkem v náručí se zjevila knězi na skále za kostelem a na znamení pravdivosti svého zjevení utvořila ve skále důlek, ze kterého hned vyprýštila voda. Výhodná výšinná poloha uzavřeného areálu kostela s jedinou přístupovou cestou od východu naznačuje původní fortifikační význam tohoto komplexu. Pravděpodobně tu v nejstarších dobách mohl existovat opevněný kostel se strážní funkcí, což by nakonec odpovídalo i jednomu z výkladů, který místní jméno Strašín spojuje se stráží (Strážín?). Bouřlivou dobu husitské revoluce ve Strašíně zajímavě ilustruje rovněž jedna stará pověst. Uvádí, že husitský správce kostela nepřál místním mariánským poutím, kostel uzamkl a šel pryč. Poutníci z nedalekých Nezamyslic přišli až k zavřenému kostelu. Protože nemohli dovnitř, klekli si před kostelem a začali mariánskou modlitbu. V té chvíli se kostelní dveře hřmotně otevřely, svíce na oltáři hořely, poutníci vešli a jejich duchovní sloužil mši svatou. Slíbili, že rok co rok budou sem věrně putovat ke své Nebeské Matce. Koncem 15.století (asi kolem 1480) kostel významně pozdně goticky přestavěl a sochou Madony opatřil známý velmož té doby Půta Švihovský z Rýzmberka a ze Skály, nejvyšší sudí království českého, majitel hradů Švihova a Rábí. Původní románsko gotický kostelík byl tehdy přístavbou bočních lodí rozšířen na trojlodní baziliku. Jak se domnívají památkáři, kamenná hradba kostelního areálu byla tehdy ve svých nárožích zpevněna čtyřmi osmibokými baštami. (Z nich se pak dochovaly dvě na severní straně.) Někdy kolem roku 1578 se jako farář ve Strašíně objevuje kněz Martin Rezek Strakonický. Podle Balbína i Albrechta Chanovského požíval tento muž v tehdejším Prácheňském kraji pověst světce a proroka. Vzdal se  všech požitků a žil jako poustevník, obýval prostou chýši, kterou si postavil v bezprostřední blízkosti kostela a které se později říkalo poustka. Spal zde na zemi nebo na prknu podloženém kameny. Později předal kostel jinému katolickému knězi, sám pak na bílém koni jezdil od vesnice k vesnici a jako misionář se snažil obyvatele ovlivněné husitstvím obrátit zpět ke katolické víře. Byl horlivým ctitelem Panny Marie, později se stal děkanem Prácheňského kraje. Prorokoval budoucí válečné nepokoje a konečné vítězství katolického náboženství. Zemřel někdy na konci 16. nebo na počátku 17.století. S Martinem Rezkem se někdy spojuje legenda o strašínském zázraku. Podle ní se Martin horlivě modlil k Panně Marii a přál si ji spatřit na vlastní oči. Toto přání se mu vyplnilo a uviděl tak sedící Pannu Marii s Ježíškem v náručí. Matka Boží na místě svého zjevení vytlačila v kameni důlek. Voda, která se v něm vždy drží, je prý léčivá, především na oční choroby. Tradice poutního místa očividně sílila v barokní době. Zvláště se připomínalo velké prosebné procesí, které se do Strašína vypravilo roku 1678 ze Sušice, kde tou dobou řádila morová nákaza. Význam Strašína zdůraznil učenec Jan Tanner, když vyobrazení Strašínské Panny Marie umístil do jedné ze 44 poutních kaplí, které pomyslně lemovaly cestu z Prahy do Staré Boleslavi v jeho díle Svatá cesta…, které vyšlo v Praze L.P. 1679. Právě v době, kdy se Strašín prosazoval jako významné české poutní místo, získal kostel Narození Panny Marie svou dnešní barokní podobu. Stalo se tak za působení faráře Tomáše Františka Vaňka v letech 1736 – 1739. Tenkrát byl pořízen také dodnes dochovaný hlavní oltář, portálový s rozměrnými plastikami Nejsvětější Trojice, andělů a světců – sv. Jana Křtitele, Petra a Pavla a Jana Nepomuckého. V průběhu 18.století kostel získal i další zařízení, z něhož lze připomenout svým zasvěcením zcela ojedinělý oltář patronky právníků – sv. Áji. Ačkoliv dnešní kostel patří svým charakterem zcela baroku, najdeme zde i památky středověké jako například kamennou románskou křtitelnici nebo gotický zvon, vysoký 70 cm, s latinským nápisem: „Léta Páně 1507 tento zvon byl ulit ku chvále Bohu a slavné Panně Marii a všech svatých. Amen.“ Ve zvláštní nice hlavního oltáře stávala vzácná pozdně gotická milostná socha Madony s děckem, stojící na půlměsíci, vysoká bez korunky 1,10m. Její původ je spojován darováním Púty Švihovského kostelu na konci 15.století. Během staletí se socha stala paládiem – ochranným symbolem celého okolního kraje. Víc něž půltisíciletí tu před Ní lidé skládali své modlitby, radosti i úzkosti,velebili Boha. Svatý obraz tu na oltáři přestál doby dobré i zlé,války i jiné katastrofy… Je nepochybně velmi tragickou a smutnou událostí zcizení této vzácné památky v prosinci roku 1990, právě v době, kdy náš národ si teprve začal navykat nově nabyté svobodě. Za staletí existence poutního místa se ve Strašíně vystřídala dlouhá řada duchovních správců, často pozoruhodných osobností, bývaly i časy, kdy fara zůstávala opuštěná. Přes půl století, od 20.let minulého století poutnímu místu, farníkům a přečetným poutníkům oddaně sloužil místní rodák P.František Korál. Jeho nástupcem se v 70.letech stal kněz a básník P.František Daniel Merth (1915 – 1995). Merth je znám jako autor několika básnických sbírek, například Matutinum, Ne krví býků, Malé hóry, Zápisy z prodlení u kříže atd. Tato poesie je zakotvená sice v přírodě, ale směřuje především k intimní lyrice. Každý obraz, každý detail je u Mertha výpovědí, výrazem něčeho osobního, co míří k podstatě bytí. Poesie je mu především prostředníkem meditace, cestou k tomu nejpodstatnějšímu. Merth studoval na univerzitě v Brně, poté na teologickém učilišti v Českých Budějovicích, které absolvoval v roce 1942. Jako kněz a člověk vlastního názoru a přesvědčení měl Merth nelehký život v době komunistické diktatury. Několik let byl vězněn, nesměl vykonávat své kněžské povolání, nemohl publikovat své verše. Teprve v druhé polovině šedesátých let získal tzv. státní souhlas. Po kratším působení v Českých Budějovicích byl na začátku tzv. normalizace přeložen do Strašína, kde pak farářoval až do své smrti v roce 1995. Kulturní ovzduší ze strašínské fary nevyprchalo ani v posledních letech, za působení P.Františka Halaše, znalce křesťanské ikonografie a rovněž básníka, nebo za současného duchovního správce P. Milana Píši, zaníceného milovníka regionální historie. I v současné době se postupně pokračuje v opravách strašínského kostelíku – významné krajové památky.

- vh -