Světáci ze šumavského Podlesí

 

Mezi nepůvabnější kouty Pošumaví patří krajina kolem Strašína a Nezdic. Ovládají ji dvě hory – Sedlo a především mohutný masív Žďánova, pokračující přes Královský kámen k Javorníku, s nadmořskou výškou přes tisíc metrů. Celému tomuto kraji pod Žďánovem až k Volyni se říká Podlesí. Do poloviny minulého století to byl kraj světáků – cirkusáků. Spisovatel Karel Klostermannn sem umístil svoji realistickou prózu Světák z Podlesí, život cirkusáků z Pošumaví vynikajícím způsobem zachytil Eduard Bass v románu Cirkus Humberto. Světáctví, nebo konkrétněji cirkusáctví, zde vzniklo především z důvodů sociálních. Krásný, ale chudý kraj neposkytoval dostatek možností k řádné obživě a tak zvláště od 80.let 19.století postihla Šumavu vlna vystěhovalectví, často až do vzdálené Ameriky. V 19. a první polovině 20.století řada mužů odcházela za sezónní prací do ciziny. Živili se jako sezónní dělníci, řemeslníci a zedníci na velkých stavbách. Vytvářeli party zedníků, fasádníků, dělníků v cihelnách, cukrovarech a také pracovníků na chmelnicích. Velká část těchto lidí našla uplatnění u cirkusů. Pracovali často jako stavěči cirkusových stanů – „tenťáci“, které vedl „celtmajstr“, dále jako krmiči zvěře v cirkusových zvěřincích a také jako krejčí. Cirkus – to bývala velká podívaná a nových efektních kostýmů a uniforem, nebylo nikdy dost! Řada pošumavských cirkusáků se často zapojila do vlastní cirkusové produkce jako akrobaté, provazochodci, žongléři, klauni, krotitelé zvěře…Ve sbírce starých cirkusáckých památek v Muzeu Šumavy mne snad nejvíce fascinuje sice zažloutlá, ale pohádkově kouzelná fotografie orientálního krotitele slonů v indickém turbanu a oslnivě nádherném rouchu maháradži – ve skutečnosti pana Františka Kramla z Lazen u Strašína. K slávě cirkusového umění doma i ve světě opravdu významně přispěli lidé z našeho kraje. Z nejznámějších lze připomenout jméno rodu Kludských, kteří pocházeli z Bukovníku.

Cirkusáci z Podlesí – to byli především muzikanti! Jejich umění našlo uplatnění zejména v cirkusových kapelách. Dávná korespondence a vzpomínky pamětníků oživují jména kapelníků jako byli Tomáš Rožánek, František Marek, Josef Vápeník… Růžička, Chalupný, Mužík, Trnka… Staré fotografie nám do dnešních dnů dochovaly podoby cirkusových hudebníků se jmény Voldřich, Kovařík, Marek, Dušek, Siegl, Jakoubek, Junek, Rožánek, Kolář, Zíka, Rus, Uhlík, Polata, Setlík, Kolář, Novák, Pešťák a d. Byli to lidé hlavně u Ostružna, Nezdic, Strašína, Pohorska, Rozsedel i jiných šumavských obcí, například ze Stach nebo Čkyně. S cirkusy jako Hagenbeck, Krone, Kludský, Sarasanni, Schneider, Busch, Gleich, Medrano či Strassburger procestovali téměř celou Evropu. Nejvíce pobývali v Německu, Švýcarsku, ve Francii, Holandsku, Belgii, rovněž v severských zemích, ale také v teplé a slunné Itálii, dokonce se dostali až k neapolskému zálivu. Na svých cestách prožili mnoho zvláštních příhod a

dobrodružství. Svými zážitky a historkami okořeněnými zvláštním druhem cirkusáckého humoru pak v zimě bavili své spoluobčany.

O rozvoj hudebnosti mezi mládeží v Podlesí, která postupně doplňovala řady světáků – cirkusáků, pečovali někteří zkušení muzikanti jako učitelé František Kojzar, Jan Ťoupalík a František Růžička. Zvlášť mnoho zkušeností si ze světa přinesl kapelník František Kojzar z Nezdic, který po dlouhém putování Ruskem v této zemi zůstal, oženil se zde, vstoupil do armády, vystudoval konzervatoř a stal se kapelníkem carské hudby. Teprve kolem roku 1900 se už ovdovělý vrátil domů a věnoval se zde výuce hudby.

Pro muzikanty byl cirkus velkou příležitostí. V některých cirkusech bývaly dokonce i dvě kapely, které při promenádních koncertech nebo při propagačním průvodu městem se spojovaly. Čeští muzikanti byli u cirkusů velmi vyhledáváni. Jednak svým uměním se projevovali jako mnohem lepší hráči než domácí hudebníci a jednak se jich dalo využít ještě v dalších potřebných profesích. S fortelem dovedli stavět a bourat cirkusová šapitó, byli mezi nimi zkušení kuchaři, holiči i ševci. Zlatou cirkusovou éru narušila až hospodářská krize třicátých let a ukončila ji válka.

Cirkusáci vyjížděli časně z jara a vraceli se až na podzim. Rozhodující odpovědnost za hospodářství a za výchovu dětí tak musely nést jejich ženy.

Vypráví se, že světáci vedli v zimě život veselý. Věnovali se svým rodinám a vzájemně se navštěvovali. Pochopitelně se dovedli se svou muzikou dobře poveselit v místních hostincích. Doma hrávali po zábavách ale i na pohřbech, mnozí se dobře uplatňovali i ve vojenských kapelách. Cirkusáci požívali ve své domovině přirozenou úctu. Vždyť to byli lidé znalí cizích zemí – světáci!