Kraj Lamberské stezky
Nejstarší kostel Šumavy je v Albrechticích
Ve vzdálenosti 5 kilometrů jihovýchodně od Sušice v hornaté krajině na úpatí vrchu Sedla se v nadmořské výšce 758 m nachází malebná vesnice Albrechtice u Sušice, dříve nazývaná též Albrechtec. Přivede vás do ní silnice spojující Sušici s Nezdicemi a Strašínem přes Ostružno.
Je to kraj s bohatou minulostí. Asi kilometr jižně od Albrechtic na vrchu Sedle vzniklo už na rozhraní doby haštatské a laténské poměrně rozsáhlé pravěké hradiště.
Dějiny samotných Albrechtic sahají do 12.století. Místní kostel Panny Marie ,sv. Petra a Pavla je uváděn jako nejstarší křesťanská svatyně Šumavy a Pošumaví.První písemná zpráva o místě je z doby před 1174, podle níž český král Vladislav daroval tuto vesnici se statkem bavorskému klášteru premonstrátů ve Windbergu. Kostel byl údajně založen českým králem Vladislavem a vysvěcen třetím královým synem Albertem, salzburským arcibiskupem dne 5.ledna 1179. Bylo to v čase, kdy Sušice s nejbližším okolím patřila bavorským hrabatům z Bogenu. Původní německé jméno osady Albrechtsried se překládá jako Albrechtova mýtina nebo paseka a souvisí s kolonizací pohraničního hvozdu.
Albrechtická fara i statek patřily skutečně až do počátku 19.století , tedy po šest století, k windbergskému klášteru, což několikráte stvrzovali i čeští panovníci. Jako faráři působili v Albrechticích částo sami kanovníci z Windbergu. Někdy tu byli dva kněží, jeden jako titulární farář a druhý jako správce klášterního statku a zároveň kaplan. Prý nemálo těžkostí měli windberští premonstráti se zástavními držiteli statku – pány z Rýzmberka a Rabí nebo Švihovskými, zvláště v době husitské revoluce. Zajímavá je zpráva z doby před 1519 o tom, že opat Zikmund prodal ze statku v Albrechticích zlatý důl, který zde klášter vlastnil už od roku 1344. Po zrušení kláštera ve Windbergu v roce 1803 přešel albrechtický statek na tehdejší c.k. stát. Ke statku tenkrát patřily pivovar, budova fary, kancelář, hospodářství s polnostmi a lesy, dále 4 koně, 4 voli, 12 krav, 15 ovcí a 30 prasat.
V 19. století patřily k albrechtické farnosti okolní osady Milčice, Humpolec, Zaluží, Kadešice, Podmokly, Ostružno a Šimanov.Lidé se tu živili převážně zemědělstvím. Do 40. let 20. století to byl také kraj světáků – cirkusáků. Albrechtice se nacházely v národnostně smíšeném území s převahou Čechů. Zvláště v meziválečném období tu docházelo k drobným národnostním třenicím. Je zajímavé, že po záboru pohraničí v roce 1938 připadly Albrechtice zprvu k českému území, ale po krátké době byly připojeny k Říši. Tenkrát tu bylo kolem 400 obyvatel, dnes je zde k trvalému pobytu přihlášeno pouze 50 lidí.
Albrechtice prosluly především svým starobylým kostelem. Obdélná loď zde navazuje na čtvercové vyvýšené kněžiště s hranolovou věží na severní straně. Dodatečně byla připojena gotická sakristie a k severní stěně lodi v 18. století kaple s předsíní. V lodi a v presbytáři se dochovala okna s původními kamennými kružbami. Mimořádně významný je kamenný portál v severní zdi lodi, bohatě profilovaný,
ukončený hrotitým záklenkem. Dává se do souvislosti s portálem tzv. kapitulní síně johanitské komendy ve Strakonicích. I přes datování do doby kolem 1240 je albrechtický portál považován za jeden z prvních projevů gotizujících tendencí v českých zemích. Připouští se, že zdivo lodi může být staršího původu a jeho stáří odpovídá zprávě o svěcení kostela z roku 1179. Návštěvníka nepochybně zaujmou svou barevností restaurované nástěnné malby na gotické klenbě kněžiště. Pocházejí z doby po roce 1400 a znázorňují Poslední soud s monumentálními postavami trůnícího Krista, Panny Marie, sv. Jana Křtitele, andělů a symboly evangelistů. Od kostela se otevírá nádherná vyhlídka do předhůří Šumavy.
Ostružno aneb Pro nevěstu do Podlesí
K typickým osadám šumavského Podlesí patří Ostružno. Podlesí je podhorský kraj mezi Volyní a Vimperkem a dále přes Stachy na západ až k oblasti pod masívem Žďánova u Kašperských Hor. Nachází se tu řada úhledných vesniček, někdy poměrně vzdálených větším centrům. S okolím jsou spojeny jen úzkými a klikatými silničkami. Ostružno se rozložilo při staré silnici z Nezdic do Albrechtic a dále do Sušice. Krajině tu bezprostředně vévodí mohutná lesnatá hora Sedlo (Hefenstein) se stopami keltského hradiště na vrcholu, které později obývali Slované. Na úpatí Sedla v sousedních Albrechticích byl ve 12.století založen kostelík Panny Marie a apoštolů sv. Petra a Pavla, dílo kolonizačních snah premonstrátů z bavorského Windbergu. Ostruženští tady navštěvovali bohoslužby, na hřbitůvku kolem kostela ukládali k věčnému odpočinku své zesnulé. Lidé v tomto chudém kraji se živili především zemědělstvím. Hospodáři tu chovali hovězí dobytek, chudší obyvatelé kozy. K potahu používali krávy, voly a koně. V hospodářství už od útlého věku musely pomáhat děti, nejčastěji pásly dobytek. Proto tento kraj kolem Ostružna, Šimanova a Albrechtic byl dobře znám sběratelům lidové slovesnosti halekačkami dětských pastevců. Nedostatek pracovních příležitostí nutil místní obyvatele „podlesáky“, aby za prací odcházeli do jiných krajů nebo do ciziny. Vytvářeli při tom desetičlenné nebo třináctičlennné skupiny s jednoduchou vnitřní organizací. Každý člen skupiny vykonával zpravidla po jeden týden funkci hospodáře. U muzikantů byla stálá a místy i dědičná funkce kapelníka (principála). Uvádí se, že ze šumavského Podlesí odcházela z některých míst pravidelně pětina až polovina pracovně činných obyvatel. Lidé nacházeli uplatnění jako sezónní dělníci a dělnice při sklizni chmele, cukrové řepy, pracovali v cihelnách, na stavbách… Mnozí zakotvili u zahraničních cirkusů jako stavěči cirkusových stanů, krmiči zvěře, krejčí, dokonce jako cirkusoví umělci – akrobaté, žongléři, provazochodci, krotitelé zvěře, klauni…, nejvíce však jako muzikanti. Život těchto světáků – cirkusáků vynikajícím způsobem popsal Eduard Bass. Se svými domovy a rodinami se loučili nedlouho po masopustu, když ještě na polích ležel sníh, navraceli se pozdě na podzim, když bylo po sklizni a v dohlednu byl advent. Přímo v Ostružně se odvíjí děj významné prózy šumavského spisovatele Karla Klostermanna Světák z Podlesí. Z těchto důvodů také místní obecná škola nese název „Klostermannova“. Dvoutřídka byla založena už roku 1876 a nově vystavěna v roce 1932. Právě ve třicátých letech, za řídícího učitele Karla Hesouna, představovala důležité středisko osvěty a kultury. V místě se tenkrát s podporou Národní jednoty pošumavské hrálo ochotnické divadlo a společenský život významně podporoval místní sbor dobrovolných hasičů. Kdysi chloubou Ostružna bývalo starobylé hospodářské stavení č.p. 1 U Pretlů z přelomu 18. a 19.století. Střed obce určuje návesní kaple Nanebevzetí Panny Marie, postavená 1860. Na další místní kapličku narazíme za vesnicí u silnice na Albrechtice. Součástí Ostružna je na jihozápadní straně místní část Klepačka, položená pod lesem. Jméno obce je prý odvozeno od slova „strážit“. Snad to má souvislost s tím, že od osady je široký rozhled do krajiny vnitrozemí. Osobně si ale myslím, že Ostružno se jmenuje podle ostružin, které tu všude kolem polních cest hojně rostou…
Vesnička v šumavském Podlesí – Ostružno se až do doby takzvaného odsunu
nacházela na rozhraní české a německé jazykové oblasti. Čeští obyvatelé podhůří byli téměř v denním kontaktu se svými německy hovořícími sousedy, například když šli do nedalekých Kašperských Hor (tenkrát sídla soudního okresu a některých úřadů) za nákupem či prodejem svým zemědělských produktů. V dřevařských podnicích městečka a jeho okolí tu mnozí nacházeli možnost zaměstnání, děti zde navštěvovaly měšťanskou školu. Lidé z podhůří sem pravidelně putovali 5.srpna na slavnou pouť Panny Marie Sněžné, kterou už Karel Klostermann ve svém románu V ráji šumavském vylíčil jako velkolepé sváteční setkávání lidí českého a německého jazyka. Zde v šumavském podhůří na česko-německém jazykovém pomezí byla celkem častá smíšená česko-německá manželství, nebylo výjimkou, že tu někteří lidé dobře ovládali oba jazyky. Propagátor Šumavy, středoškolský profesor a školní inspektor Viktorin Zeithammer, zvaný „Ursus šumavský“ k tomu ve svých Turistických táčkách pozamenává: „ Němci v Albrechtci chodí si hledat ženy vesměs do dědin českých, kterážto záliba jest pro české ženy pohorské zajisté lichotivou. Mají k tomu zajisté dobré důvody. Patrně vědí, že česká žena jim bude hospodyní pečlivou a dětem jejich dobrou matkou. Rozhodne tu ovšem asi také dávná zvyklost. Horský Němec jest konzervativní, jako lid venkovský bývá vůbec, a bera si za ženu Češku, činí to jen proto, že to učinili táta, děd, praděd. A ti ženili se v dobách, kdy nebylo štvanic a kdy Němec šumavský pokládal za věc užitečnou, naučí-li se česky, a Čech v horách i podhůří učil se němčině, aby dobře se dohovořil s Němcem, s nímž čilé pěstoval styky obchodní… Zvyk šumavský, bráti si Češky za ženy donedávna udržoval se i jinde na rozhraní národostním i hlouběji v území německém…“.
Podhorská vesnice – Pohorsko
Pod šumavskými horami, na severozápadním úbočí mohutného a lesnatého Žďánova (1065 m) se v nadmořské výšce 810 metrů rozložila chudá vesnička Pohorsko. Lidé tu nikdy neměli snadné živobytí. Pracovali na svých chudých políčkách nebo v lese, chovali dobytek. Zvláště koncem 19.století se tu znatelně prosadila domácká výroba. Podle místního kronikáře Karla Jáchyma (který své zápisy pořizoval kolem roku 1930) se zde zvláště rozšířila „výroba dřevěných zátek, soustružených krabiček, že skoro v každém čísle se jako o závod dřevěné zátky vyráběly. Byly obchodníky zasílány i za hranice a do pivovarů ve vnitrozemí.“ Soustružené krabičky sloužily jako obal zejména pro lékárenské a kosmetické masti nebo práškové barvy. K dalším domáckým výrobkům patřily ještě také dřeváky, hrábě a košťata. Zvláště živo tu bylo v letech kolem poloviny 19.století, kdy pražský podnikatel Čeněk Bubeníček v zálužském údolí pod Žďánovem založil parní pilu. Jak připomíná sám Karel Klostermann: „Pily ječely, cirkulárky kvílely, pára hvízdala, po smycích s ohromným praskotem sjížděla drva, ohromná, úžas budící… A sedláčkové z Nezdic, ze Strašeně, z Pohorska, z Damíče, z Malče a z Ostružné se sjížděli a odváželi na povozích svých nesčíslné fůry prken, latí, houžvin, klád a tyčí až někam k Otavě a vydělávali peníze a divili se, že les je k čemu na světě…“. (Menažérie)
I v dobách pozdějších, klidnějších a chudších les poskytoval dostatek soušek, ze kterých místní obyvatelé vyráběli tenkrát nejlevnější krytinu – šindel. Zvláště za 1.světové války vzrostl zájem o palivové dřevo, které lidé z Pohorska směňovali zejména za potraviny. Čtenáři Karla Klostermanna Pohorsko a jeho okolí znají například z povídky Panský sport, která vypráví honech na zdejším žichovickém panství knížete Lamberka a tyfové nákaze, která tenkrát těžce postihla obyvatele tohoto chudého kraje.
Od nejstarších dob bylo Pohorsko českou vesnicí, což dokládá i nejstarší písemná zpráva o osadě v nadační listině Jindřicha Stangela pro oltář sv. Jana Křtitele v kostele sv. Linharta (sv. Markéty) v Kašperských Horách z roku 1396. V dokumentu se stvrzuje, že jmenovitě uvedení poddaní z vesnic Nezdice a Pohorsko mají platit roční cenzus k výše uvedenému oltáři. Tento závazek trval ještě v 1. polovině 18.století, což se Nezdičtí a Pohorští snažili zpochybnit. Nejvyšší konzistoří byl však jejich požadavek zrušení poplatku zamítnut, poddaní byli donuceni zaplatit dlužné částky a navíc je postihl trest deseti dnů vězení. Spory poddaných s vrchností pak trvaly ještě i v 2. polovině 18.století.
Poddaní Kašperských Hor z Nezdic a Pohorska měli potíže také s pány z Dobrše. Jan Markvart a Václav Koc z Dobrše si na ně 13.prosince 1586 stěžovali a žádali jejich potrestání za to, že tito lidé v jejich lesích pytlačí a kladou oka na zajíce. Stížnost se vztahovala i na hrdého Martina Haranta, mlynáře v Pohorsku, který do jejich lesa chodil dokonce s ručnicí. Snad ohlasem
těch starých časů mohla být tzv. pohorská hymna se slovy: „ Nedaleko Sušice je víska malá, že jsou tam samí vzbouřenci – všem lidem pravda známá…“.
V 18.století patřila většina Pohorska k žichovickému panství. V 19.století se připomínalo, že z 27 místních domů jich 8 patří Kašperským Horám a 7 ke Střelským Hošticím. Součástí Pohorska byla také samota Záluží s výstavnou myslivnou, hospodářstvím, mlýnem a pilou. Podle sborníku Sušicka z roku 1938 měla obec Pohorsko celkem 61 popisných čísel a žilo zde 356 lidí české národnosti. Katastr zaujímal 99 ha včetně obecního lesa o rozloze 23 ha. V obci byly tenkrát 3 koloniální obchody, 2 hostince, 1 řezník a 1 truhlář. Děti navštěvovaly školu ve Strašíně. Uvádělo se, že „občané jsou drobní domkáři, cestující každoročně za obživou do ciziny.“ Z Pohorska pocházela řada proslulých světáků – cirkusáků, zejména skvělých cirkusových muzikantů jako byli například František a Karel Reindlovi. Sezónní dělník a cirkusák Karel Kučera tu v roce 1953 založil hasičský sbor, který se pak v roce 1957 rozrostl na 30 členů.
Dlouho se v obci udržovaly staré zvyky. Bývala tu velmi oblíbená slavnost konopická, která následovala vždy po sklizni konopí. Ani místní pověsti nezapadly v zapomnění. Ještě ve 30.letech 20.století je stačila zapsat strašínská kronikářka Anna Dušková. Pověst o žďánovské kapličce vypráví o tom, že tento malý svatostánek byl postaven na památku zázračného zachránění mladého knížete Lamberka při lovu na medvěda. Na místě zbořené kapličky pod obcí prý docházelo k tajemným zjevením. Věřilo se, že vodník z rybníka Pančáku je místním obyvatelům přátelsky nakloněn. Jednou prý pomohl přejít pašerákům s cukerínem do Bavor.
Ryze české obce se jistým způsobem dotkl poválečný odsun německého obyvatelstva z pohraničních území Šumavy. S vyhlídkou na lepší životní podmínky tak z Pohorska před 1.červnem 1946 na vylidněnou Šumavu odešlo 33 rodin, což osadě ubralo téměř 200 obyvatel. Řada z nich se usazovala hned v sousedství – například v Kašperských Horách. Čas setřel mnohé ze starobylého charakteru zapadlé podhorské vesničky. Příkladem někdejších typických pohorských roubenek je tak alespoň krásná Dolíškovic chalupa v místní části Záhoří.
Součástí Pohorska je rovněž Záluží s výstavnou stylovou myslivnou, položenou hned pod strmými lesnatými stráněmi mohutného Žďánova. Místo s jeho okolím ožívalo v minulosti zvláště na podzim v době, kdy se tu pro pány Lamberky a jejich hosty pořádaly okázalé hony. Zálužská myslivna je jedním z dějišť zmiňované povídky Karla Klostermanna Panský sport, ve které spisovatel mimo jiné připomíná, že „všecko pohltil čas, co lidé vystavěli v Záluží pod Pohorskem, jen myslivna je tam ještě, ale nová, pěkná, jako rozmilý letohrádek, trochu do červena natřený; když jsem ji po dlouhé době opět spatřil v obnoveném tvaru, vyšed z lesa pod kapličkou sv. Jana, připadala mi jako lesklý karneolový skvost v zelené obrubě.“
Symbolem nové doby a dominantou Pohorska se v letech 2000 – 2001 stala kaple se zvoničkou vystavěná ve středu obce podle návrhu známého plzeňského architekta Jana Soukupa. Kapli zasvěcenou zemskému patronu sv. Prokopovi vybudovali místní obyvatelé za organizační a sponzorské podpory pana Jaroslava Kodeta, který se do této pošumavské obce přistěhoval z Plzně. Vnitřek kaple zdobí barevné okno – vitráž s obrazem světce Prokopa podle návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice. Věřme, že zvon z dílny Petra Manouška ze Zbraslavi, zavěšený ve zvoničce, ohlašuje této krajině a lidem v ní čas probuzení.
„Zapomenutý kousek světa…“
„Na rozhraní soudních okresů kašperskohorského a volyňského, na úpatí tří velikánů všemu kraji vládnoucích: starého Žďánova na západě, Králova Kamene na jihu a Javorníka na jihovýchodě, leží v hlubokém úkrytě, i na východ uzavřena, hluboká dolina, zapomenutý kousek světa, kamž málokdy lichá noha cizincova zabloudí. Je to část šumavského Podlesí, uzavírající v sobě dědinky Zuklín a Pohořko, myslivnu Zálužskou, a dále k severu, kam údolí se otvírá, na potoce dva neb tři mlýny, jež kdysi štědře živily své držitele…“
Popis krajiny z úvodu povídky Karla Klostermanna Panský sport nás zavádí do míst zaniklé vísky Záluží, která se nacházela asi 5 km východně od Kašperských Hor a jeden kilometr jižně od vesnice Pohorsko. Jak upozorňuje archivář Jiří Úlovec, Záluží vůbec nebylo malým sídlem, ještě koncem 18.století čítalo sedmdesát popisných čísel. Časem však bylo toto místo opuštěno, takže tu zůstala jen myslivna s poplužním dvorem. Vesnička patřívala k žichovickému panství, které od počátku 18.století držel rod Lamberků. Po polovině 19.století zde poblíž myslivny Lamberkové vystavěli novogotický zámeček, který sloužil jejich občasným návštěvám, zejména v době konání mnohdy velkolepých honů v okolních lesích. Snad nejvíce zámeček využíval kníže Gustav Jáchym, známý svou loveckou vášní. Této své náruživosti prý podřizoval vše i svůj životní styl. Vždyť jeho nejobvyklejším oděvem byl myslivecký šat. Stávalo se také, že pokud lov nedopadl podle jeho představ, pokud se nestřelilo dost koroptví, srnců či lišek, byl kníže připraven bez slitování propustit revírníka, byť třeba byl živitelem početné rodiny… Dovídáme se o tom v barvitém líčení již zmíněné povídky Karla Klostermanna Panský sport. Hned za loveckým zámečkem, který časem sloužil jako myslivna, se zvedá strmý svah mohutného Žďánova, představující jádro někdejšího loveckého revíru Lamberků, protkaný hustou sítí lesních cest. Jedna z nich může zavést zasvěceného návštěvníka až k nevelké skále, do jejíž ploché stěny byl v obdélníkovém rámu vytesán německý nápis „WAIDMANNS HEIL“ (Lovu zdar) doplněný pěti monogramy a letopočtem 1870. Tato pozoruhodná epigrafická památka nepochybně upomíná na některý ze slavných lamberských honů, které byly dostaveníčkem šlechty z blízka a daleka i jiné honorace. Kníže Gustav Jáchym se často a rád toulal svými lesy, jak dosvědčuje i Karel Klostermann (Šumavské Podlesí a typy z něho, 1890), snad nejraději trávil dlouhé hodiny „v úhledné dřevěné besídce“ na vrcholu Žďánova. Ovšem ne vždy býval lov ve žďánovské divočině pohodovou idylou. Stará pověst z Pohorska vypráví o dramatických okolnostech lovu na medvěda, kdy se v nebezpečí ocitl život mladého knížecího syna Jana. Jak pověst dále uvádí, na památku šťastného vyváznutí a skolení medvěda dal Janův otec na místě události, v mělkém sedle mezi Žďánovem a Královským kamenem, postavit kapli sv. Jana. Vyprávění by se mohlo vztahovat k osobě knížete Jana Bedřicha Lamberga (+ 1797) a k jeho otci knížeti Františku Antonínu (+ 1759). Dnešní kaplička sv. Jana Nepomuckého je ovšem mladší, dal ji vystavět revírník Josef Duben roku 1836. Podle tvrzení některých Podlesáků, příhoda
s medvědem by se měla snad týkat knížete Gustava Jáchyma Lamberka. Připomíná se ale také tvrzení někdejšího hostinského Blahota v Pohorsku, že medvěd vyplašil mladého knížete Lamberka v květnu 1873… Lovecký zámeček v Záluží, pozdější myslivna, je obdélná patrová budova se dvěma nárožními šestibokými věžemi. Romantický vzhled stavbě dodávají hrotité oblouky nad okny a cimbuří, skrývající nízkou plochou střechu. Do okolí dnes budova svítí bělostí svých zdí. V minulosti za časů Karla Klostermanna ji však charakterizoval červenavý nátěr: „Vidíme myslivnu zálužskou, jež leží jako rudý karneol v zeleném obroubení, k němuž se táhnou mé vzpomínky z mladosti.“ (K.Klostermann Prázdniny na Šumavě) „Všechno pohltil čas, co lidé vystavěli v Záluží pod Pohorskem, jen myslivna je tam ještě, ale nová pěkná, jako rozmilý letohrádek, trochu do červena natřený; když jsem ji opět spatřil v obnoveném tvaru, vyšed z lesa pod kapličkou sv. Jana, připadla mi jako lesklý karneolový skvost v zelené obrubě.“ (K.Klostermann, Panský sport) Z dávné minulosti nám zaznívají jména revírníků, kteří i se svými rodinami sídlili v zálužské myslivně. Karel Klosterman například jmenuje revírníka Němce Schiemanna, nebo revírníka Moravce, o kterém se nerozpakoval říci, „že pan revírník je nejkrásnějším mužem, jakého jsem kdy viděl…“ (Prázdniny na Šumavě). Stejného muže obdivně chválil ve svých Turistických táčkách literárně činný školní inspektor v Sušici Viktorin Zeithammer (1872 – 1925) za to, „jak krásné druhy ovoce dovedl vypěstovati v okolí myslivny v poloze tak vysoké, jen zčásti chráněné od severních větrů, tedy v podnebí drsném… mimo to pan revírník jest dovedným vyrábitelem výborného nápoje, ovocného moštu, jenž nalit do sklenice, perlí se a šumí jako šampaňské…“. Zeithammer píšící pod pseudonymem Ursus Šumavský si Záluží nepochybně velmi oblíbil a snad i proto sem situoval děj svého „protialkoholického“ románu Jed v žilách. Zámeček v Záluží patřil až do roku 1946 rodu Lambergů, poté ho získaly Státní lesy. Do roku 1963 tu bylo polesí, později hájovna s bytem hajného. Od roku 1997 je budova zámečku v soukromím vlastnictví a postupně se opravuje. Od cesty k zámečku je nádherný výhled do krajiny šumavského podhůří, jemuž vládne hora Sedlo u Albrechtic.
Ale vraťme se do minulosti. Kníže Gustav Jáchym si velice cenil svých krásných žďánovských lesů. Proto jen s bolestí v srdci přistoupil k jejich kácení v padesátých letech 19.století, když nutně potřeboval krýt stále vyšší výdaje svého panství a také umořovat půjčku půl miliónu zlatých na věno svých dětí. Dřevo od něj odebírali zkušení obchodníci Löwy a Bubeníček. Kvůli zpracování dřeva dal Löwy vybudovat parní pily přímo na svazích Žďánova a pod Zálužím. Kraj tak nebývale ožil dělným ruchem. O Záluží opět mistrně informuje Klostermann: „Hrčela tu parní pila, ve dne v noci ječela; kvílely pod jejími zuby stará drva, přijížděl povoz za povozem a odvážely ohromné spousty prken. Dnes není stopy po pile, ani po kůlnách, ani po smycích, po nichž sjížděly klády, ani po dřevěném panském domě…“ (Panský sport).
Asi už jen chatrný dřevěný kříž v údolí pod Zálužím připomíná tu starou dobu. Stojí prý na místě dřeviště, kde nešťastnou náhodou přišel o život žertující forman z Bílenic. Zabila ho kláda sjíždějící po smyku, když včas neuskočil z nebezpečného prostoru. Karlu Klostermannovi o tom vyprávěl starý hajný ze Žďánova a spisovatel to pak zanesl do své rané prózy Podlesí a typy z něho.
Přes Nebe, Peklo a Žďánov ke sv. Janu
Hned tři tisícovky, tedy kopce s nadmořskými výškami mírně nad tisíc metrů, seřazené pěkně za sebou, najdeme v krajině východně od Kašperských Hor – Žďánov, Královský kámen a Javorník.
Na Žďánov (1064,5m) se můžete vydat ze silnice Kašperské Hory – Nezdice od osady Žlíbek nebo cestou kolem bývalé městské hájovny s poetickým názvem Nebe na západním svahu lesnatého Chlumu (962m), odkud je pěkná vyhlídka na Šumavu s horou Křemelná na západě. Cesty nás přivedou do míst se zbytky Metzlova dvora, nevelkých osad Předního a Zadního Žďánova a dvora zvaného Peklo. Ještě v polovině 40.let minulého století tu bydleli lidé, téměř výhradně Němci – lesní dělníci, sezónní pracovníci, drobní zemědělci, dělníci kašperskohorských továren, ale i řemeslníci, mezi nimiž nechyběl ani švec či kameník.
Počátky těchto míst se spojují s dolováním zlata. Nejspíš už ve středověku se tu pracovalo v České a Metzlově šachtě. Na svazích Žďánova je dodnes řada výrazných stop dávné hornické činnosti. Žďánova a těžby zlata se dotýká pověst o dlouhém Jírovi, chudém mladém ševci z Kašperských Hor a jeho malé koze. Kozička se Jírovi zaběhla a zapadla do staré důlní jámy, ve které pak švec našel zapomenuté ložisko zlata a přišel tak k nebývalému bohatství. V 17.století část osady Žďánov patřila k žichovickému panství, které později získali Lamberkové. Kníže Lamberk rád pobýval v lesích na hoře Žďánově. Podle vyprávění hostinského Blahouta z Pohorska tu byl kníže vyplašen jedním z posledních šumavských medvědů v květnu 1873. Podhorskému kraji pod horou Žďánovem, už v české jazykové oblasti, se říkalo Podlesí. Od 19.století odtud mnoho mužů odcházelo za sezónní prací do ciziny. Nejvíce se tito světáci proslavili jako pracovníci cirkusů, zejména cirkusoví muzikanti.
Cesta od Žďánova ke Královskému kameni nás přivede k odbočce k vesnici Pohorsko. Dodnes tu v lese stojí starodávná kaplička sv. Jana. V jejím okolí rostly od nejstarších dob obrovské buky. Vypravuje se, že dřevaři z blízkých Řetenic si usmyslili, že jeden z těchto buků porazí. Když se o to pokoušeli, sekery jim od kmene odskakovaly jako od skály. Dovtípili se, že strom nejspíš chrání tajemné mocnosti ještě z pohanských dob. Proti těmto silám, jak věřili, mohl pomoci jedině křesťanský Pán Bůh. Proto požádali děkana z Kašperských Hor, aby jim sekery a pily požehnal. Když pak svými nástroji do kmene udeřili, celý strom se náhle na rozevřel do dvou stejných polovin. Nejodvážnější dřevař, jat radostí, vyskočil mezi oba díly stromu. Tu se však obě půlky stromu zvedly, spojily se a sevřely nešťastníka uvnitř. Jen nepatrná trhlina se táhla od kořenů až ke koruně a z ní vytékal pramének rudé krve.
Královský kámen, Javorník a rozhledna
Královský kámen je lesnatý vrch v Javornické hornatině s nadmořskou výškou 1058 metrů, s velkou skálou na vrcholu, asi 2,5 km západně od Javorníku. Je odtud rozhled k jihu, k Boubínu a Třístoličníku. Pod vrcholem na severní straně byla do skály péčí místních obyvatel v minulosti vytesána malá výklenková kaplička k poctě Panny Marie. Pojmenování Královského kamene souvisí nejspíš s tím, že toto výrazné místo vyznačovalo v krajině hranici příhraničního lesnatého území od nepaměti zvaného Královský hvozd.
Západně a jižně pod Královským kamenem se po vrstevnici do svahu zařezává silnice z Kašperských Hor do Stach a Vimperka. Mineme po ní osady Řetenice a Nicov. Řetenice patřily původně k panství hradu Kašperka,v roce 1594 je i s blízkým mlýnem koupily Kašperské Hory. Skromnou obživu zde po staletí poskytovalo horské zemědělství, zejména chov dobytka. Koncem léta si tu lidé přilepšovali sběrem brusinek, v zimě se věnovali podomácké výrobě ze dřeva. V prvních desetiletích 20.století v Řetenicích tvořil lidový řezbář – betlémář Alois Matschiner, jehož originální dílka se dochovala ve sbírkách kašperskohorského Muzea Šumavy. Počátky nedalekého Nicova, rozloženého na svahu v nadmořských výškách kolem 890 m, sahají do 13.století, kdy osada i kostel patřily benediktinskému klášteru v Ostrově u Davle. Místní jednolodní kostel sv. Martina je údajně nejvýše položenou románskou kostelní stavbou v Čechách.
Od silnice mezi Nicovem a Řetenicemi je úchvatný pohled na malebnou krajinu nad údolím Zlatého potoka a Losenice k hoře Křemelná a k Můstku. Nádherné výhledy na panorama Šumavy i k středočeské pahorkatině skýtá především nedaleká obnovená turistická rozhledna na hoře Javorníku. Lesnatý Javorník s nadmořskou výškou 1065 m spolu s blízkým Královským kamenem a Žďánovem tvoří trojici tisícovek v útvaru Javornické hornatiny. Za smutného období 2.světové války byl Javorník dokonce nejvyšší horou v území tehdejšího Protektorátu. Kraj v okolí Javorníka patřil k největším láskám šumavského spisovatele Karla Klostermanna. Sem situoval děj řady svých románů a povídek. Klostermann také již v době před 1.světovou válkou prosazoval myšlenku vystavět zde turistickou rozhlednu. Námětu se ujaly Kašperskohorská skupina Národní jednoty pošumavské a Klub českých turistů Sušice, které k tomuto záměru organizovaly veřejné sbírky. Na základě veřejné soutěže byly projekt a výstavba rozhledny na Javorníku svěřeny staviteli Karlu Hourovi ze Sušice, známému tenkrát realizací nové rozhledny na Svatoboru. Výstavba původní věže vysoké přes18 metrů, mající symbolicky vzhled pevnostní architektury, trvala něco přes dva měsíce a byla ukončena 31.srpna 1938. Rozhledna se stavěla z pevného kvádrového žulového zdiva. Je ozdobena žulovými kvádry se jmény obcí, které je darovaly: Javorník, Nezdice, Strašín, Úbislav, Stachy a Sušice. Koncem 70.let minulého století začala vyhlídkovou část rozhledny přerůstat kdysi nízká smrčina a rozhledna se stala nefunkční. Myšlenky nástavby
a rekonstrukce rozhledny se chopili příznivci Šumavy, kteří v roce 2001 založili Nadační fond Karla Klostermanna. Podařilo se zapojit i zájem o telekomunikační využití lokality a tak v letech 2002 – 2003 byla podle projektů inženýrů Rineše a Polanského provedena celková rekonstrukce rozhledny s nástavbou do celkové výšky 40 m, přičemž vyhlídková plošina je ve výšce 30 metrů.
Krásné okolí láká k rekreačním a sportovním pobytům. Nad osadou Javorník, která se připomíná od 17.století, jsou lyžařské vleky a sjezdovka. Od blízké rotundové kaple z roku 1939 rád malovával okolní Šumavu písecký malíř Josef Velenovský (1887 – 1967). Dokládají to jeho obrazy ve sbírkách muzea v Kašperských Horách.
- vh -