Lamberkové
Z historie bývalého lamberského panství DAROVACÍ LISTINA BŘETISLAVA I. - 1045 – PRVNÍ PÍSEMNÁ ZMÍNKA O OBCÍCH LAMBERSKÉ STEZKY V TAKZVANÉM NEZAMYSLICKÉM ÚJEZDU Podle listiny z poloviny 13.století, která se svým obsahem hlásí do 11.století, byly knížetem Břetislavem břevnovskému klášteru darovány vesnice v Prácheňském kraji, vytvářející takzvaný nezamyslický újezd. Listina, označovaná jako falzum, je věcně správná, potvrzovala známou skutečnost a sice držbu vesnic klášterem benediktinů v Břevnově u Prahy, která skutečně mohla trvat už od poloviny 11.století, tedy od doby, bezprostředně navazující na působení poustevníka Vintíře v našem kraji. Kníže Břetislav I. věnoval Břevnovu vesnice v Prácheňském kraji s příslušnou půdou, lesy a lukami: Malé a Velké Hydčice s řekou, Hejnou a dvůr Na újezdě, dva lidi v Domorazích a Kalenicích, Nezamyslice, půl vsi v Kejnicích, Krejnici a Škůdru, Zvotoky a Žihobce, Žichovice s řekou Otavou a mlýny, Psáře a Kravolusice, Volšovy a Staňkov, Podmokly a clo v lese Březníku. Kníže Břetislav se v této listině odvolává na poustevníka benediktina Vintíře (Gunthera), který pocházel z mocného hraběcího rodu v Duryňsku, byl znám také jako misionář a diplomat, prokázal řadu služeb českému panovnickému dvoru, se svými žáky vybudoval cestu z Bavorska do Čech přes Šumavu a podél Otavy, byl v blízkém přátelském poměru s knížaty Oldřichem a Břetislavem a 9.října 1045 zemřel ve své poustevně v Březníku poblíž dnešní Dobré Vody. Darování vesnic nezamyslického újezdu břevnovskému klášteru benediktinů Břetislav I. uvedl v listině slovy „… pro lásku k blaženému poustevníku Vintířovi, který mne pozvedl ze svatého pramene křtu a kterého dávám pohřbíti v břevnovském kostele a pro jeho památku…“. Údajné Vintířovo působení v kraji kolem pozdějšího hradu Rabí zmiňuje řada pověstí, například se uvádí jeho pobyt na vrchu Líšná, kde nyní stojí ruina kaple Všech svatých. Poblíž najdeme pramen, dodnes nazývaný Vintířova studánka. Také počátky Nezamyslic lidová tradice spojuje s Vintířem. Švihovští z Rýzmberka Švihovští z Rýzmberka byli starým panským rodem v jihozápadních Čechách. Základnou jejich vzestupu se stala jižní část Plzeňského kraje, široké okolí řeky Úhlavy. Jejich předkové byli již ve 13.století významným rodem nejen v kraji, ale v celé zemi. Jako nejvýznamnější z nich se prosadila větev, která se zvala podle hradu Rýzmberka u Kdyně. Její členové zastávali často zemské úřady a jejich majetek významně rostl. Vilém z Rýzmberka si na počátku 14.století vystavěl nový hrad Skálu u Přeštic. Brzy získal i několik vesnic na jih odtud s tvrzí Švihovem, kdysi majetkem drobného zemana. Střediskem pootavské državy Švihovských byl hrad Rábí. Největší zisky Švihovským přinesla doba husitských válek, kdy vydatně pomáhali císaři Zikmundovi v boji s husity. Tak už v roce 1420 získali například velký újezd břevnovského kláštera s Nezamyslicemi, Žichovicemi, Domorazy, Hejnou, obojími Hydčicemi, dvory v Krejnicích, dvorem Zákupí nad Sušicí, dílem Podmokel, Volšovy a Dolním Staňkovem… Velkolepým způsobem rozšířil državu Švihovských zejména vzdělaný Půta Švihovský z Rýzmberka (1450/52 – 1504). Svůj rozhled získal na univerzitě v Lipsku, v letech 1479 – 1504 vykonával úřad nejvyššího zemského sudího Království českého. Patřil mezi horlivé katolíky a odmítal Jednotu bratrskou, byl tchánem Zdeňka z Rožmitálu. Bohatství a politickou moc demonstroval Půta nákladnými pozdně gotickými přestavbami hradů Švihova a Rábí i různými kulturními aktivitami. Při stavbách obou hradů byl zřejmě přítomen i královský stavitel Benedikt Rejt, jehož přítomnost na Rabí je datována rokem 1505. Důležitým centrem Půtovy působnosti bylo město Horažďovice, kde je také tento velmož pohřben v kostele bývalých františkánů – observantů. Povědomí o Půtovi Švihovském jako o zámožném a pyšném aristokratovi pomáhaly udržovat četné lidové pověsti. Majetek ale i jistý politický vliv v zemi zdědili po Půtovi jeho synové, kteří rovněž pokračovali v otcově péči o nezamyslický kostel. Jestliže velká stavba Švihovských – hrad Rábí je ve zříceninách, tak v nezamyslickém kostele vidíme staré stavitelské i umělecké dílo pánů Švihovských dosud v plné kráse. – Poslední potomek slavného rodu, Václav Švihovský z Rýzmberka zemřel roku 1720. Lamberkové Nejvýznamnějšími historickými majiteli žichovického panství byli páni Lamberkové, starý venkovský šlechtický rod původem z Dolního Rakouska, který panství držel od roku 1707 do roku 1945, tedy plných 238 let. Na počátku lamberské historie žichovického panství stojí Jan Filip, hrabě (později kníže) z Lamberka, kardinál a pasovský biskup, zároveň významný evropský diplomat. V roce 1707 si od Františka Kolovrata Krakovského koupil žichovické panství. O rok později se Janu Filipovi naskytla další koupě – panství rábské, které získal od zadluženého Jana Viléma Chanovského z Dlouhé Vsi. 17.ledna 1710 koupil od vdovy po císařském důstojníkovi hraběnky Františky Iselinové panství žihobecké a k němu připojený dvůr Strádaly. Od císaře ještě přikoupil panství Steyer v Horním Rakousku. Aby nakoupená panství navždy zůstala rodovým majetkem, zřídil Jan Filip ze všeho takzvané svěřenské (fideikomisní) panství, jehož správa byla vázána zvláštními předpisy, podle nichž dědicem panství se mohl stát pouze nejstarší člen rodu, manželkou dědice mohla být jen rodová šlechtična… panství se nesmělo odprodat, rozdělovat ani vyměňovat…panství bylo pod zvláštním císařským dohledem… Po smrti Jana Filipa panství získal jeho synovec František Antonín z Lamberka, po něm pak Jan Bedřich, nejvyšší lovčí v arcivévodství rakouském. Později panství přešlo na Karla Eugena (1764 – 1831), člena bavorské linie Lamberků. Tento kníže se jako první z Lamberků usadil v pošumavské části svěřenského panství. Za své sídlo si vybral žihobecký zámek a z tohoto sídla si vytvořil hospodářskou správu panství. V Nezamyslicích dal pod kaplí sv. Erazima vybudovat rodinnou hrobku a přenesl sem ze hřbitova ze Salzburgu náhrobníky svého rodu i ostatky svých dětí. Byl znám jako velký sběratel knih a grafiky. Dědicem titulu i fideikomisu se stal jeho syn Gustav Joachim ( 1812 – 1862), veřejnosti snad nejznámější příslušník rodu Lamberků pro svůj příběh lásky k vesnické dívce Kateřině Hrádkové, dceři šafáře v Čejkovech, s níž měl řadu dětí. Svůj vztah ke Kateřině se kníže snažil později legalizovat a v roce 1855 se s ní oženil. Gustav Joachim byl však zbaven knížecího titulu a neúprosný zákon fideikomisu se po jeho smrti naplnil. Statky byly jeho rodině okamžitě odebrány. Z jeho deseti dětí bylo osm synů. Po sňatku rodičů byli legitimováni a uznáni jako hrabata z Lamberku. Gustav Joachim Lamberk se přátelil se šumavským spisovatelem Adalbertem Stifterem. Lamberkové, zvláště Gustav Joachim, byli velkými, až vášnivými příznivci lovu. V oblasti žďánovských lesů pro sebe i své urozené přátele organizovali velké hony, jak to zaznamenává například povídka Karla Klostermanna Panský sport. V letech 1854 – 1857 působil v Žichovicích u knížete Gustava Joachima jako panský lékař MUDr. Josef Klostermann, otec známého šumavského spisovatele, který se tu usadil i se svou rodinou. Vzpomínky na toto období zaznamenal Karel Klostermann ve svých pamětech Červánky mého mládí nebo v některých povídkách z nichž nejznámější je Robinson na Otavě. Z novějších časů lamberské historie se připomníná bezplatné předání hradu Rabí Heinrichem Lamberkem Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích v roce 1920. – JOHANN PHILIPP KARDINÁL HRABĚ Z LAMBERGU, KNÍŽE BISKUP PASOVSKÝ ( 1689 – 1712) Jan Filip Lamberk byl prvním vládnoucím pasovským biskupem s hodností kardinála. Na přelomu 17. a 18.století se do historie zapsal nejen jako významný církevní hodnostář ale i čelný evropský státník a diplomat. Do dějin našeho kraje vstoupil, když si zde v roce 1707 koupil od Františka Kolovrata žichovické panství a k němu pak po roce připojil rábské panství a posléze v roce 1710 i panství žihobecké. K tomuto majetku nakonec přidal i panství Steyer v Horním Rakousku. Po smrti Jana Filipa spojená panství přešla v roce 1713 na biskupova synovce Františka Antonína z Lamberka. Jan Filip Lamberk se narodil ve Vídni v roce 1651. Studoval u jezuitů ve Vídni, Steyeru a Pasově. Závěrečné studium absolvoval na univerzitě v Sieně, kde byl roku 1673 promován na doktora dvojího práva. Získal kněžské a později i biskupské svěcení. Brzy se z něho stal typický mnohoobročník, byl kanovníkem v Pasově, Olomouci a Salcburku. Rozhodl se pro diplomatické služby, jimiž podporoval císaře. Působil jako říšský dvorský rada v Haagu, vyslanec v Berlíně a Drážďanech a podobně. Vyjednával o finanční podpoře pro válku s Turky a mobilizoval vojsko proti tureckému nebezpečí. Politickými a diplomatickými jednáními se tento „z nejpřednějších kavalírů Říše“ také angažoval v boji proti Francii, což vyvrcholilo zejména za války o španělské dědictví. Stál včele říšské knížecí rady a rakouských vyslanců na říšském sněmu v Řezně. Úspěšný diplomat a zkušený kanovník se díky podpoře císaře a Bavorska stal roku 1689 pasovským biskupem. Ze svého nového postavení se zasadil o vyrovnání s Bavorským kurfiřtstvím v otázkách obchodu se solí a obilím. Usiloval o vyvázání své diecéze z vlivu salzburského arcibiskupství. Za jeho éry nastala velkolepá obnova sídelního města Pasova, předtím poškozeného požáry v letech 1662 a 1680. Postaral se o skvělé vnitřní zařízení a výzdobu pasovského dómu, pozval významné italské i domácí umělce. Spolupracovali tu stavitelé, štukatéři, sochaři, malíři fresek i obrazů, vznikla díla jako syntéza více druhů umění „Gesamtkunstwerk“. Na Jana Filipa z Lambergu dodnes v pasovském domu upomínají mohutné boční oltáře, bohatě zdobené portály i varhanní kruchta – označené lamberskými znaky. Z důvodů vyšších požadavků reprezentace přestavěl Jan Filip starou biskupskou rezidenci, ke které připojil umělecky vynikající budovu nové rezidence. Mimořádným činem bylo vybudování a zařízení reprezentativního knihovního sálu včetně jeho jedinečné freskové výzdoby. K průčelí pasovského dómu byla po levé straně připojena rozměrná lamberská kaple, která se pak po letech stala hrobkou svého zakladatele. Na biskupovo přání přesídlil z Mnichova do Pasova roku 1690 významný hudebník Georg Muffat a přijal zde místo dómského a dvorního kapelníka. Za Jana Filipa se v Pasově provozovalo divadlo a s podporou jezuitů se rozvíjely vědy. Na tyto kulturní a umělecké aktivity navázal po letech biskupův nadaný a vzdělaný synovec, rovněž pasovský biskup, Josef Dominikus, hrabě z Lambergu (biskupem v Pasově v letech 1723 – 1761). Za Jana Filipa prosperovalo také biskupské knížecí panství. Založením osmi nových osad byla zahájena poslední etapa kolonizace Bavorského lesa. Název obce Philippsreut tu dodnes upomíná na svého zakladatele. Jan Filip posiloval také církevní správu, upevnil přednostní postavení farních kostelů vůči kostelům řádovým a poutním. Přes značné vytížení ve své diecézi se Lamberk záhy opět vrátil k aktivitám na poli vrcholné diplomacie a politiky. Z pověření císaře působil jako principiální komisař na říšském sněmu v Řezně. Při volbě polského krále roku 1697 přispěl významně k úspěchu saského kurfiřta Augusta Silného. V roce 1700 byl jmenován kardinálem a ještě téhož roku se účastnil papežské volby. Deset let nato, v roce 1710, mu císař udělil zvláštní titul „Protector Germaniae“ a ustanovil ho mluvčím říše u kurie v Římě. Knížete biskupa Jana Filipa Lamberka vnímali současníci jako velmi racionálního muže a „ mírotvorce z vášně a povolání“. Zemřel uprostřed své práce politika a diplomata, zahrnut poctami a uznáním v Řezně 20.října 1712. – vh -